R'elors unesen

Hodím po ní ošklivý pohled. Pomalu ale jistě ve mně začíná bublat vztek. Holt horká hlava. Klid. Nadech výdech. Mysli na ten krásnej domek,co si budeš moct koupit promnu si oči. Ale trochu zlomyslá být můžu pomyslím si a vytvořím malou díru pod sněhem kousek před jejím koněm tak, aby do ní spadl. Když se tak stane,spokojeně se pousměju,ale jinak na sobě nedám nic znát.
"To je dobrej záměr" řeknu nepřítomne Suze. Zastavim Felixe. Natáhnu se. "Určitě jeli do města"zamumlam

Cukne mi mírně koutek, když přijde na řadu řeč o "zpříjemnění" cesty jednoho Isfeťánka, kterého Nauen očividně znala a se kterým jsem se nejspíše měla za nedlouho vidět. Tedy, jestli je ještě naživu. Potřesu hlavou. Neměla bych ani pomýšlet nad jeho smrtí, když jej vlastně ani neznám. "Vzpomeň si na mistrova slova.." Pobídla jsem se v mysli, což mi přivodilo mírné nakrčení čela. Někdy jsem vzpomínala opravdu s nechutí.
Otěže držím jen jednou rukou. Druhou si nevědomky přejedu na jedné straně po tváři. Někdy mi to přišlo uklidňující, jindy ne. Zamyšleně těknu očima k Yoso, poté k Nauen. Nakonec mi padne zrak na prozatím nemluvící další osobu. Zavrtím hlavou. Jemně podrbu Tsukima zboku na krku a nohama jej pobídnu, když vidím, že i Nauen zrychlila.
Ohlédnu se na zastavující Yoso. Obočí se mi nechápavě vyklene vzhůru. Samozřejmě zpomalím s Tsukimem až do kroku. Na okamžik sklopím oči k Hikari, která je stále na svém místě.

Konečně si můžu odpočinout.. projede mi hlavou, když mě mág přiváže ve městě ke koni a vyjede. Pochybuju, že si ho opravdu nikdo nevšiml.. teda spíše mě. Musím doufat. Sice zrovna tahle poloha na koni není extra příjemná, ale aspoň ušetřím dlaně a kolena. Začnou se mi pomalu zavírat oči a na hřbetu koně usnu..

Đarrenshaw lehce klopýtne, ale hned to vyrovná. Ten kůň je prostě jedinečný. Ohlédnu se na Yoso, která se jen šklebí. Co jsem od ní mohla čekat. Proč jsem ji vůbec brala s sebou? Pomyslím si a zavrtím hlavou. Stalo se.
"Možná že jeli do města, ale tam určitě nemohli zůstávat. Bylo by to příliš očividné," zamumlám si pro sebe a podívám se opět na cestu. Les pomalu končil.

Isfeťan zrychlí okamžitě, jakmile vyjedou z Hadoru. Chyběl už jen kus ke konci jejich cesty a k dobrému obědu na který se těšil už čtyři dny. Ohlédl se po elfovi, vypadal, že spí, proto se rozhodl, že si to střihne přes les.

Natáhnu krk,abych lépe viděla. "Do Hadoru je to uz jen kousek. Když zrychlíme,budeme tam do 15 minut" zabrblám. Přitáhnu si bundu víc k tělu,jelikož tu začne být jakási zima. V Hadoru se snad budeme muset ubytovat a já budu moct ven. Nechce se mi vozit ta taška bůhví jak dlouho pomyslím si a nervózně se na mi podívám. Snad bude mít Ilea čas a teleportuje mi je do Akademie Za Cyn poškrábu se na temeni. Jelikož mě cesta nudí,vytáhnu pár valounů a za doprovodu tichých formulí je začnu tvarovat do podoby špiček šípů. Takhle si vždycky naddělám desítky hrotů,ale nikdy se už dál nedostanu. Je to hlavně z duvodu lenosti,ale většinou se ospravedlním tím l,že do toulce by se mi stejně další šípy nevlezly

Pobídnu lehce Đarrena a on zrychlí. Za méně než dvanáct minut dojedeme do Hadoru, kde trochu zpomalím. Bylo tam ticho. Možná že až příliš velké ticho, ale pravděpodobně za to mohlo to, že všichni lidi teď trčeli kvůli nehezkému počasí uvnitř svých domovů či v hospodě. Podívám se na zem, i když vím, že tady mi to nebude k ničemu. Jejich stopy zmizely v množství ostatních stop. Navíc, R'elorsovo krvácení se zastavilo už hodnou chvilku před Hadorem, takže na to se opět nedalo spoléhat. Takže.. kdo tady je dobrý ve stopování díky pitomé zemní magie? Otočím se dozadu. "Je to na tobě."

Pomalu otevřu oči a uvidím, že se pomalu blížíme k horám. Mág zvednul tempo, poznal jsem to podle toho, že víc skáču a dává mi větší námahu se udržet. V okamžiku se mág rozhodne, nebo spíše je donucen, přeskočit kmen spadlého stromu, a než si to uvědomím, druhý kůň se mnou skáče taky. Jakmile dopadne, neudržím rovnováhu, sletím na zem a zakňučím nad několika škrábanci do krve na končetinách a tváři.

Musím uznat, že se počasí poslední dobou zrovna nezlepšuje ale co si pamatuju, vždy jsem slýchal o tom, jak to je zde touto dobou kruté, a nebo že by to bylo jinde? No, každopádně jsem se stal tichým společníkem skupiny, chvilkama v toku mích myšlenek i ztrácím předivo reality, ovšem hned ho zase nacházím. Pomalu se rozhlížím kolem sebe a prohlížím si členy našeho malého "společenství". Kdo by si pomyslel, že kolem sebe budu mít tolik dívek já tedy ne. Pohledem se pomalu vracím zpět k Nauen která pronese slova kamsi za mne. Pomalu zpomalím a pohladím koně, přičemž můj pohled putuje společně se slovem dozadu. Tak mne napadá, už je to nějakou dobu co jsem něco jedl, nebo si alespoň něco ulovil, nejspíše bych měl využít příležitosti a něco si koupit, pokud tedy půjdeme do města. "Až prapodivné ticho." Zamumlám s pohledem již opět mířícím před sebe, na tom městě je něco opravdu zvláštního, ale tak kdo jsem já abych to soudil, skoro ani nepamatuju, jestli jsem tady už někdy byl.

Byla jsem tak zahleděná na svoje šípy,že jsem skoro nepostřehla, že na mě Nauen mluví. Trochu sebou trhnu a narovnam se v sedle. "Není problém" zamlumlám a prokřupu si prsty. Sice je na nic nepotřebuju,ale stal se z toho takový můj zvyk. Zavřu oči a pomocí tichých slov začnu prohledávat hlavy obyvatelům nedalekého města. Procházím tisíce vzpomínek a vytahuju ty,na kterých se objevuje Isfeťanský mág. Není těžké ho poznat,oblékají se skoro všichni stejně. Po pár minutách otevřu oči. "Projeli městem a zamířili směrem k horám. Ve městě si osedlali dva koně,takže teď budou pokračovat rychleji" řeknu a ukážu smerem k horám. "Když si pospíšíme,možná je dohoníme ještě před průsmykem." Chytnu otěže. V horách by se mi stopovalo těžko. Na kamenné cestě je to totiž prakticky nemožné. Nebo spíš,mimo moje schopnosti

"Je nečas, jen šílenec by v tomhle počasí chodil ven." Významně se podívám za sebe, řpesněji na Yoso. Žádná hospoda, Yoso, ani ty nová. Musíš si na to zvkynout, když cestuješ zrovna se mnou.
Pobídnu opět Đarrena a rozjedu se na druhou stranu města.

Nasedl na koně a opět ho pobídl k trysku.

Bohužel se pro mne během pár minut stihl únosce vrátit. Ani nemusel nijak spěchat, odplazil jsem se sice pár metrů od místa dopadu, ale víc jsem nezvládl, jsem moc slabý. Když mě pomocí kouzel připoutá zpět ke koni, lehce sebou zacukám, abych zjistil, že se tentokrát nedostanu pryč z koně a nemám už šanci na útěk. Rychlým tempem se blížíme k průsmyku, který se neustále přibližuje. Co když už opravdu nemám šanci na záchranu? A co se mnou vůbec chtějí udělat?!