Childe Käske

Cíl výpravy: Käskeho hlava
Začátek výpravy: sobota 20.Zatměnce X3009
Členové výpravy: Saichi E´rhase, Moriko Enithrielle, Shiron Arré, Nigger (Reggin) Lancelot
Plán cesty: Přes Strážnou Baštu a hlavní město Skalních elfů do Trhovního města, kde byl naposledy spatřen cíl.

Když se zastavíme na krátkou pauzu, seslezu z Ponožky a protáhnu se, až mi zakřupe páteř. Proběhnu si rukou vlasy a odfouknu. Jestli se brzy nezačne něco dít, asi umřu nudou.
Konverzace po chvíli odumřela a od té doby panovalo mezi mnou a Saichi rozpačité ticho. Kluci za náma se spolu bavili trochu dýl, ale i ty to po chvíli přešlo a zbytek cesty sem proběhl v relativním tichu.
Právě se chystám usadit u kmenu stromu, když zaslechnu šustění v nedalekém křoví a všimnu si, jak se Shiron překvapeně otáčí. Pootočím se, abych k houští stála čelem a to už se z něj noří páreček skalních elfů. Pár jsem jich viděla během pobytu v Akademii, výprav do Města a hledání Nauen. Mají kolem sebe takovou nadpozemskou auru. A překvapení - začnou mluvit elfsky.
Möien má kouzelný jazyk, který umožňuje, aby se všichni mezi s sebou domluvili, ale elfové si just musí vymyslet nějakou soukromou hatmatilku, pomyslím si nasupeně.
V tom zazní poslední věta, již v obecném jazyce.
Vrhnu na Saichi tázavý pohled. Co včil, paní velitelko?

"Vestanë sa alanauvanë polë manta mecilinen ai nauvanë varna," zopakuji po Saichi a napodobím její postoj. Má poklona je ovšem o něco hlubší, myslím, že je dobré projevit, že si jich vážím hned zpočátku. Slova mi po jazyku sklouznou hladce a dávám si pozor na precizní výslovnost. Poté ale lehce zaváhám a konec dozní trochu neohrabaně - dost srozumitelně, aby má slova platila, ale zároveň snad nebude tak zřejmé, že jsem s elfským jazykem trochu obeznámen, doufejme.
Jakmile větu dokončím a vzhlédnu, postřehnu, že se jejich oči zastavily na Saichiiném přívěsku. Poté, co je elfka ujistí, že je pouhým poslem se však uklidní a jakmile jsme s přísahami hotoví všichni, pokynou nám, ať je následujeme. Vyšvihnu se do sedla, ale jeden z elfů se na mě okamžitě zamračí. Opět tedy sesednu a tázavě na něj pohlédnu. S nezájmem pokrčí rameny. To mne vyloženě naštve, ale ovládnu se a místo toho pohlédnu na Saichi. Mírně zavrtí hlavou, ať to neřeším. Vrátím se tedy pohledem k elfovi a ten mi obecným jazykem vysvětlí:
"Koně povedete. Nepřejeme si, abyste nám zničili stezku."
Povytáhnu obočí tak, že mi málem uteče z čela, ale dál se k tomu nevyjadřuji a zařadím se za Saichi. Poté elfy následujeme skrz houští hlouběji do jejich území.

"Vestanë sa alanauvanë polë manta mecilinen ai nauvanë varna," odříkám monotónně. Poté se vrátím k Ponožkovi a zkontroluju, jestli je vše na místě. Ani se neobtěžuju lézt do sedla, vidíc reakci elfů na Shirona. Popadnu tedy koníkovu uzdu a zařadím se za kluky, uzavíraje tak naši skupinku. Potáhneme se křaky zkama elfové vylezli a já se snažím vyhýbat všem zákeřným větvím, které mi touží vypíchnout oči. Ty, které tak zoufale touží stát trvalou součástí mojich vlasů okázale ignoruju, horší hnízdo už z toho nebude. Hádám, že krátký vlasy mají své výhody.
Pokračujeme bez hlesu několik minut, možná téměř půl hodiny. Poté dojdem k ohybu kolem velkého šutru za kterým se skrýval páreček elfích koní, dosti podobných Manchimu. Jeden z elfů nám pokyne, že už můžem nasednout na svoje koně a tak se vyškrábu do sedla a opět si prokřupu prsty, než pevně uchopím otěže. Jeden z elfů po mě střelí pohoršeným pohledem, ale co naplat, zvyk je železná košila. Křupání kloubů je těžce návykové. Elf to nijak nekomentuje, jen pohodí hřívou a pobídne svou klisnu. Cesta i nadále pokračuje beze slov, ale tentokrát to není trapné ticho, spíše obezřetné, jako by na nás každou chvíli mohlo něco vystartovat z křovisek vůkol. Pro jistotu zkontroluji, jestli mohu pohodlně tasit Kadze, kdyby k čemukoliv došlo a poté si začnu znuděně pohrávat s pramínkem vlasů. Dlouhé nicnedělání, které je nevyhnutelnou součástí jízd koňmo mi nedělá dobře.

Po předlouhé, nezáživné cestě se konečně přiblížíme k městským branám. Již příjezd do Města pod Akademií byl pro mne, uvyklého pouštním pustinám, poněkud šokující a trvalo mi několik týdnů, než jsem si na gigantické rozměry města i samotného institutu přivykl. Ragnarok byl ovšem jiný odvar kávy. Šedé město se tisklo zády k úpatí jedné z mohutných hor v strmém údolí s kamenitými srázy, jako majestátní socha v matném šeru, jak pozůstatky zimního slunce mizely za vysokými štíty. Pevnost se nad námi tyčila jako kamenný obr a stín, jež vrhala, nás halil do temného hávu v již tak zašedlém údolí, ozářeném jen odrazy vrhanými sněhem, na kterýžto dopadaly poslední denní paprsky.
Elfové jen pokývnou na stráže u bran, kteří pootevřou masivní dřevěnou bránu vyztuženou tepanými vzpěrami. Jakmile naši koně vstoupí na městskou dlažbu, mám pocit, jako bych cítil tlak věkovitých kamenných bloků, jako by mě samotné město pozorovalo. Vzduch je prosycený magií a bílé štíty budov lemujících hlavní ulici na nás podezřívavě shlížejí. Ulice není zcela vylidněná, i když v tuto zimní hodinu zde moc elfů neprochází. Přesto vyvoláme menší rozruch, hádám, že takto hluboko v horách lidské návštěvníky moc nevídají.
Naši průvodci se s námi ovšem zkušeně propletou změtí zkratek a když se opět vynoříme jednou z přípojek hlavní ulice, královský palác je sotva tucet metrů před námi. Na pokyn elfů sesedneme a dál své koně vedeme za uzdy. Stráže si nás podezřívavě změří pohledem, ale elfové, jež nás doprovází, zřejmě mají vysoké postavení, jelikož ani nyní se nás nepokusí zastavit, pouze nám odeberou otěže. Zajímavé. Nepřipadá mi to moudré, bera v potaz, že se jedná o sídlo jejich panovníka, ale hádám, že sídlo chrání mnohem více, než pouhá stráž, pravděpodobně je celé město opatřeno takovým množstvím ochranných zaklínadel, že by nás v mžiku spálila na prach.
Vstupní hala paláce je téměř prosta ozdobných předmětů, světlé stěny jsou ovšem zdobeny složitou změtí intrikovaných rytin symbolů a šlahounů. Prostor je potemnělý, ale hádám, že během dne musí být místnost ozářena světlem, strop je totiž tvořen mohutnou průsvitnou kopulí z matného skla. Naši průvodci nám pokynou a my je obezřetně následujeme vzhůru po mramorovém schodišti.

Následujeme Adoorina změtí spletitých chodeb až na vnitřní nádvoří. Uprostřed je studna a stěny okolních budov lemuje lomené podloubí. Adoorin ukáže na průchod na vzdáleném konci a vysvětlí nám, že tamtudy se dostaneme na vnější nádvoří a dále ke stájím. Ne, že by toho ve tmě, která kolem panuje, bylo moc k vidění, ale matně průchod rozeznám. Přikývneme a on nás poté zavede do další z budov, vystoupáme po dalším schodišti a spatříme chodbu, kterou lemuje dlouhá řada vyřezávaných dveří, jedny jako druhé v přesně stejných vzdálenostech. Na půl cesty mezi každými dveřmi je jediná pochodeň plápolající přízračným světlem. Rámy dveří jsou souměrně zdobené a vzorek se periodicky opakuje. Místní architekt musel trpět masivním OCD. Stěny zdobené nejsou, ale podlaha se leskne, jako by kámen prokvétaly stříbřité žilky. Když zvednu pohled, uvidím, že strop má indigový nádech a ony stříbrné odlesky na něm nabírají podobu noční oblohy, pečlivě kopírující každé souhvězdí möienské oblohy. Na konci se naše chodba napojovala na arkádu, která lemovala celé nádvoří. Vydali jsme se po ní doprava a došli ke dveřím do věže. Točitým schodištěm vyjdeme další patro - začínám mít pocit, že se nás jen snaží zmást.
Po pár dalších chodbách, zcela identických s tou první dorazíme před dveře, které se v ničem neliší od všech ostatních, které jsme zatím minuli.
Adoorin zaklepe a dveře se otevřou. Z nich vyklouzne drobná elfka v popelavé livreji s emblémem královské rodiny vyšitým na prsou a zamumlá Adoorinovi něco v jejich jazyce.
Adoorin se k nám otočí a vysvětlí: "Toto jsou vaše pokoje. Jídlo vám přinese někdo ze služebnictva. Zítra ráno budete mít vše připraveno k odjezdu."
Poté nám přidrží dveře a když vejdeme, zavře za námi a můžeme slyšet klapání jeho podpatků, jak se vzdaluje chodbou.
Rozhlédnu se po pokoji. Místnost není tak strohá jako chodby, naopak působí docela příjemně. Na protější stěně je široké okno s hrubými vínovými závěsy. Stejné barvy je i koberec na zemi. Nalevo je krb se čtyřmi křesly a stolkem mezi nimi a na stěnách visí ornamentální drapérie rovněž v vínovo-stříbrném nádechu. Napravo je dvojice dveří, jedny z nich jsou otevřené a můžu vidět, že v další místnosti jsou dvě připravené postele - hádám, že druhé dveře skrývají totéž.

Pustím se do zkoumání pokoje, který nám byl přidělen. První jej nahrubo přelétnu pohledem celý a poté se zaměřím na to, co mou pozornost upoutalo nejvíce - drapérie, které krášlí kamenné zdi. Zaměřím se na tu nejbližší, ve které je stříbřitou nití vtkána jakási elfská legenda, soudě podle množství božstev, kteréžto v příběhu sestupuje na zem a statečných hrdinů, proměněných na četná z möienských souhvězdí. Zaberu se do pěčlivě a přesně vytkaných detailů noční oblohy - nevěřím, že by bylo možno něco takového vytkat bez pomoci čár a kouzel.
Ani nemám příležitost svou pozornost obrátit k jiné drapérii a v tom už do pokoje vchází tři elfové, oděni ve stejné livreji jako dívka, kterou jsme minuli před chvílí, ruce obtěžkány tácy jídla, že by to vydalo pro družinu třikrát ba čtyřikrát početnější, než-li naše skromné společenstvo. Nigg vystřelí ke stolu a bez špetky vychování do sebe jídlo začne ládovat. Jeden by byl řekl, že za tu dobu už si na to zvyknu, ale ne, pořád se na to nedá dívat. Moriko se k němu - v trochu umírněné podobě - připojí. My se Saichi je následujeme a zaujmeme místa ve zbývajících volných křeslech. Zkoumavě si jídlo prohlédnu a zvažuji, jestli je to bezpečné - ale v královském paláci by se snad vyslance jiného národa otrávit nepokusili, ne? Ale všichni ostatní už se do jídla pustili (a zatím žijí), takže se k nim opatrně připojím. Logické by možná bylo počkat, zda-li se nějaké účinky neprojeví později, ovšem, mám hlad.
Po jídle chvíli mlčky sedíme, než se elfové opět ukáží a tácy, nyní značně lehčí, odnesou. O okamžik později vstoupí nová dvojice s dvěma mísami s průzračnou vodou, ze které se stále ještě kouří a bílými žínkami, obojí postaví na stolky v pokojích s postelemi. Pokoje jsou identické, tudíž nečekám, než se někdo jiný uráčí oznámit, který z nich chce a do toho bližšího zamířím sám. Otočím se jen, abych dívkám popřál dobrou noc a vidím, že se Nigg právě zvedá, aby mě následoval.